Stát hledá peníze na projekty, které samy nevydělají

Rozvoj strategické infrastruktury patří k nejdražším typům veřejných investic. Vysokorychlostní tratě, posílení přenosové soustavy, nové transformační stanice nebo výstavba kapacit pro připojení obnovitelných zdrojů přinášejí ekonomický efekt až v horizontu let či desetiletí. Přímý finanční výnos bývá nízký, zato dopad na konkurenceschopnost státu je zásadní.

Právě proto se financování těchto projektů obvykle skládá z více zdrojů. Vedle státního rozpočtu vstupují evropské fondy, úvěry od Evropské investiční banky, komerční banky, pojišťovny, infrastrukturní fondy i samotní provozovatelé sítí. U energetiky je navíc důležitý regulační rámec, který určuje, jak se investice promítají do regulovaných tarifů a návratnosti.

Vysokorychlostní železnice: miliardové stavby na desítky let dopředu

Nejviditelnějším příkladem jsou vysokorychlostní tratě. Správa železnic připravuje v Česku síť, která má propojit Prahu, Brno, Ostravu, Plzeň i další centra. Jen příprava jednotlivých úseků zahrnuje projektování, majetkoprávní vypořádání, geologické průzkumy a povolovací řízení. Samotná výstavba pak podle typu úseku vychází na desítky miliard korun.

Například úseky v budoucím koridoru mezi Prahou a Brnem se počítají na investice v řádu stovek miliard korun. Část nákladů má pokrýt stát, část evropské peníze, zejména z programu Cef a dalších nástrojů pro transevropské dopravní sítě. Evropská unie dlouhodobě podporuje projekty, které propojují regiony a přenášejí dopravu ze silnic na železnici.

Důležitou roli hraje také model etapizace. Místo jednorázové obří stavby se projekty rozkládají do více úseků a let. To umožňuje kombinovat různé zdroje financování a lépe rozložit tlak na rozpočet. V praxi to znamená, že stát často nejprve financuje přípravu, zatímco samotnou stavbu kryje víceletý investiční rámec doplněný evropskými dotacemi a případně úvěrem od mezinárodní instituce.

Energetika potřebuje nové vedení, transformátory i akumulaci

Zatímco železnice je symbolem dopravní modernizace, energetika představuje ještě naléhavější investiční oblast. Česká přenosová soustava čelí rostoucímu zatížení kvůli připojování obnovitelných zdrojů, elektrifikaci průmyslu a očekávanému růstu spotřeby v důsledku elektromobility a tepelných čerpadel. Bez posílení vedení a transformačních uzlů by nové zdroje nebylo možné připojit v potřebném rozsahu.

Provozovatel přenosové soustavy ČEPS plánuje v příštích letech investice do vedení velmi vysokého napětí, rozvoden a řídicích systémů v objemu desítek miliard korun. Tyto výdaje se nehradí pouze ze státního rozpočtu. Základ tvoří regulované příjmy, které se promítají do cen za přenos elektřiny, a zároveň se využívají úvěry či dlouhodobé finanční nástroje. U velkých energetických projektů je běžné, že návratnost se rozprostírá na 20 až 40 let.

Vedle přenosové soustavy rostou také investice do distribučních sítí. ČEZ Distribuce, EG.D nebo PREdistribuce musejí posilovat sítě zejména v místech, kde přibývají fotovoltaické elektrárny, bateriová úložiště nebo nové bytové a průmyslové projekty. Jen modernizace distribučních systémů v Česku se v souhrnu pohybuje v řádu desítek miliard korun ročně.

Veřejné peníze se kombinují s evropskými fondy a úvěry

U strategické infrastruktury už dávno neplatí, že vše platí jen stát z rozpočtu. Evropské fondy jsou klíčovým zdrojem zejména pro dopravní a energetické projekty, které mají přeshraniční nebo klimatický přínos. Česko využívá například Modernizační fond, financovaný z výnosů z emisních povolenek, který podporuje dekarbonizaci energetiky, modernizaci teplárenství a nové zdroje energie.

V dopravě zase fungují programy jako Operační program Doprava nebo evropské nástroje pro infrastrukturu TEN-T. V praxi to znamená, že stát může pokrýt část nákladů z domácího rozpočtu a zbytek získat zpět z evropského rozpočtu, pokud projekt splní podmínky. U velkých staveb je běžné spolufinancování v poměru 15 až 85 procent podle typu projektu a programu.

Další možností jsou úvěry od Evropské investiční banky. Ta financuje projekty s dlouhou návratností a nízkým komerčním rizikem, ale vysokým veřejným přínosem. Výhodou bývají nižší úrokové sazby a delší splatnost než u běžných komerčních úvěrů. Pro stát i veřejné firmy je to způsob, jak rozložit nápor na rozpočet a současně urychlit výstavbu.

Soukromý sektor vstupuje tam, kde lze nastavit návratnost

Soukromé peníze se v infrastruktuře objevují především tam, kde je možné předem určit výnosový model. Typickým příkladem jsou energetické projekty s dlouhodobým kontraktem, datová centra napojená na silnou síťovou infrastrukturu nebo PPP projekty v dopravě. U vysokorychlostních tratí je přímé zapojení soukromého kapitálu zatím omezenější, protože výstavba je kapitálově extrémně náročná a výnosy z jízdného samy o sobě obvykle nestačí.

V energetice je situace jiná. Výstavba solárních a větrných parků, bateriových úložišť nebo flexibilních zdrojů je pro investory zajímavá, pokud mají jasná pravidla připojení, stabilní tržní prostředí a možnost uzavírat dlouhodobé smlouvy na dodávku elektřiny, takzvané PPA. Ty dávají investorům jistotu příjmů a odběratelům předvídatelné ceny energie.

Do financování vstupují i infrastrukturní a penzijní fondy, které hledají dlouhodobé, relativně stabilní výnosy. Pro ně je strategická infrastruktura atraktivní právě proto, že generuje příjmy po dlouhou dobu a není tolik závislá na krátkodobých výkyvech trhu jako jiné typy aktiv.

Klíčová je příprava projektů a právní prostředí

O tom, zda se investice skutečně rozběhnou, často nerozhoduje jen dostupnost peněz, ale kvalita přípravy. V Česku se opakovaně ukazuje, že největší zdržení způsobují majetkoprávní spory, dlouhá povolovací řízení a nedostatek připravených projektů s platným povolením. U železnic i energetických staveb proto roste tlak na zrychlení procesu EIA, územního řízení a stavebního povolení.

Vláda i správci sítí proto pracují s dlouhodobými investičními plány. Ty mají investorům ukázat, že stát ví, co chce stavět, v jakém pořadí a z jakých zdrojů. Pro soukromý sektor je to zásadní signál. Pokud je plán předvídatelný, snáze se shání financování a projekty se dají strukturovat do více let.

Pro běžného spotřebitele to může znamenat vyšší ceny některých regulovaných složek energií nebo dočasné omezení v dopravě během staveb. Z dlouhodobého pohledu ale právě tyto investice rozhodují o tom, zda bude mít země dostatečnou kapacitu pro průmysl, nové byty, digitalizaci i bezpečný provoz energetické soustavy. Vysokorychlostní tratě mají zkrátit dojezdové časy mezi regiony, energetické sítě zase udržet systém stabilní v době, kdy se výroba i spotřeba elektřiny rychle mění.